Pavel Kasík

Karlův most

 

Úvodem

Praha je bezpochyby jedním z nejkrásnějších měst světa. Vděčí za to především historické části – tedy Starému městu, jehož zástavba pochází hlavně z doby Karla IV., českého krále a císaře Římskoněmecké říše. Důležitou součástí jedné z turisticky nejatraktivnějších pamětihodností Prahy, totiž Královské cesty, která se táhne ze Starého města na Hrad, je právě jedna z dominant Prahy – Karlův most.

 

Předchůdce Karlova mostu

Na místě dnešního Karlova mostu stál až do roku most Juditin. Byl pojmenován podle manželky krále Vladislava I., který jej nechal postavit v sedmdesátých letech 12. stol. Most spojoval oba břehy Vltavy i během vlády Karlova otce, a to až do roku 1342, kdy byl částečně stržen povodní a těžce poškozen. Románský most, zbudovaný podle mostu Řeznovského, měl, podobně jako pozdější Kamenný most, věže na obou koncích, které se zčásti zachovaly.  Most stál severněji od Karlova a měl nižší podloží. Přesto byl na svou dobu technicky vyspělým dílem.

Základní kámen

Po zničení Juditina mostu bylo Karlovi jasné, že je třeba zbudovat most nový. Jeho otec Jan chtěl provést pouze nejnutnější opravy mostu původního, Karel byl však pro radikálnější řešení: přál si postavit most nový. Požádal o příspěvek Řád mostních bratří, jelikož jeho otec byl, Jako vždy, na štíru s financemi. Pomohl mu i pražský arcibiskup, který uspořádal sbírku v celé diecézi. Francouzský architekt Matyáš z Arrasu měl po svém příchodu kromě stavby gotické katedrály sv. Víta i další úkol: strhnout zbytky Juditina mostu a odstranit trosky ze dna řeky. To trvalo celých osm let, po které se lidé přepravovali povětšinou na vorech, což byla situace pro rozvíjející se město dlouhodobě neudržitelná.

O dni, kdy bude položen základní kámen nového mostu, rozhodli astronomové. Vypočetli, že roku 1357 dne 9. července bude Saturn v konjunkci se Sluncem, což bylo v té době chápáno jako šťastné znamení, protože nepříznivý vliv Saturnu bude překonán působením Slunce. Astronom Zdeněk Horský pak upozornil na řadu čísel 1 3 5 7 9 7, která se v tomto datu nachází,  a navrhl palindromatickou řadu lichých čísel 1 3 5 7 9 7 5 3 1, kterážto měla ochránit most před zbořením povodní a dalšími útoky zlých mocností. A tak byl (s největší pravděpodobností) dne 9. července roku 1357 v 5 hodin a 31 minut položen základní kámen Karlova mostu.

K ochraně mají napomoci také nápisy

 

SIGNATESIGNATEMEREMETANGISETANGIS a

 

ROMATIBISUSBITOMOTIBUSIBITAMOR ,

 

které se taktéž čtou stejně zleva doprava i zprava doleva. Není zcela jisté, co tyto latinské nápisy hlásají.


 

Architektura mostu

Karlův most (až do roku 1870 se mu říkalo Kamenný most) je 516 metrů dlouhý.Jeho šířka činí 9,5 – 10 metrů. Jako stavební materiál použil Petr Parléř, který měl stavbu Mostu na starost od roku 1357 až do své smrti roku 1399, tesané pískovcové kvádry. Jeho šestnáct oblouků se klene ve výšce o 4 až 5 metrů větší než jeho předchůdce, most Juditin. Půlkruhové oblouky jsou také mnohem širší a pilíře jsou od nepaměti chráněny ledolamy.

Celý most je vyklenut ve směru proti proudu Vltavy. Jeho okraje tvoří nevysoké zábradlí, které je zdobené řadou soch, instalovaných v letech 1683 – 1714. Sochám věnuji celý jeden pozdější oddíl referátu.

Snad každý zná pověst o „vaječné“ maltě, kterou byly kvádry Karlova mostů údajně spojovány, i posměšné zvěsti o Velvarských, kteří ve své prozřetelnosti poslali vejce uvařená, aby se cestou nerozbila. Tato pověst patří do repertoáru zábavných pouček každého průvodce Prahou, až do nedávna jí však nikdo nebral příliš vážně. Jenž v letech 1966 – 1977 bylo během rekonstrukce Mostu zjištěno, že původní malta je pevnější než samotná opuka. A tak zřejmě i na této pověsti bude něco pravdy.

 

Mostecké věže

Na straně Starého města je most zakončen Staroměstskou věží. Ta pochází z roku 1380, kdy ji dostavěl Petr Parléř. Často se jí říká Staroměstská mostecká věž. Je často považována za jedno z nejúžasnějších civilně-gotických staveb na světě. Za povšimnutí stojí zejména bohatá sochařská výzdoba nad bránou, kde jsou zobrazeny říšské znaky Karla IV., dále pak první patro, které je vyzdobeno sochami patrona mostu – sv. Víta, dále pak sochami sv. Vojtěcha a sv. Zikmunda, patronů české země. Objevuje se zde také motiv ledňáčka v závoji, oblíbeného ptáčka Václava IV., stejně jako ornamentální písmena W (Wáczlav) a E (Euphemie – Žofie, druhá Václavova manželka). Horní patro je odlehčeno sloupkovou arkaturou (dekorativně-nosné umělecké pilíře a sloupky podpírají horní patro a zároveň tvoří dekorativní výzdobu věže). V roce 1648 bylo při obléhání Švédy zničeno průčelí obrácené k Pražskému hradu, původně bylo též zdobeno sochami. Síťová klenba, která podpírá vysoký průjezd věží, je zřejmě jakýmsi vývojovým předstupněm klenby svatovítského chóru, která pochází též od Petra Parléře. Na klenbě vidíme nástěnné malby zobrazující mimo jiné znaky lva a orlice – znaky Českých zemí. Z hutě Petra Parléře pochází také všechny sochy, které na věži nalezneme. Dnes jsou však již originály uschovány kdesi v lapidáriu Národního muzea a sochy jsou nahrazeny kopiemi.

Na opačné straně se nacházejí dvě malostranské mostecké věže. Jsou to jednoduché stavby pevnostního typu, nacházejí se po stranách brány. Sochařskou výzdobu věží tvoří znaky zemí Václava IV. Vyšší z věží byla založena až za vlády Jiřího z Poděbrad roku 1464, pravděpodobně na místě původní románské věže. Měla napodobovat Parléřův styl architektury, což dokládají zejména výklenky na průčelí, které však bohužel nikdy nebyly doplněny sochařskou výzdobou, jak se pravděpodobně původně zamýšlelo. Nižší z věží také není původní, v roce 1591 byla přestavěna v renesančním slohu. Základ přestavby tvořily zbytky opevnění levého břehu Vltavy.

 

Sochařská výzdoba mostu

Karlův most je zdoben galerií 30 soch a sousoší, převážně z období baroka. Tyto plastiky sem byly instalovány v letech 1683 – 1714. Postupně byly poničené plastiky nahrazovány kopiemi nebo díly soudobých umělců. K nejproslulejším barokním sochám patří plastika sv. Luitgardy od M. B. Brauna, sousoší sv. Jana z Mathy, Felixe z Valois a Ivana a sousoší sv. Františka Borgiše od F. M. Brokofa.

Sousoší svaté Luitgardy je pravděpodobně nejcennějším sochařským dílem z celé mostecké galerie. Dílo, znázorňující světici Luitgardu, které se ve snu zjevil Ukřižovaný Kristus a objal ji, je prvním známým dílem slavného českého sochaře Matyáše Bernarda Brauna (český sochař a řezbář tyrolského původu, mj. také autor soch ve Vrtbovské zahradě nebo výzdoby Kuksu), který jej vytvořil v roce 1710, tedy v době, kdy mu bylo 26 let.

František M. Brokof, český sochař německého původu, je autorem některých dalších soch, např. sousoší sv. Barbory, sv. Kajetána a sv. Františka Borgiáše, sousoší sv. Ignáce a Františka Xaverského. Ve tvářích i ve výrazu a postoji Brokofových soch je vidět jistý patos, vzbuzující obdiv. Na svých plastikách také rozvinul drapérie – dekorativně zvrásněné či zohýbané oděvy nebo látky. Jeho dílem je též socha Jana Nepomuckého, která údajně stojí  na místě, kde byl sv. Jan Nepomucký  (Jan z Pomuku) pravděpodobně svržen z mostu Václavem IV. Socha, které posloužila za předlohu hliněná skica vídeňského sochaře M Rauchmüllera, se později sama stala předlohou pro mnoho dalších svatojanských soch po celém světě.

Ojedinělé je též sousoší sv. Kříže, pocházející ze 17. stol. Sochy sem byly doplněny až E. Maxem v roce 1861. Avšak nápis kolem kříže, značící v hebrejštině „Svatý, svatý, svatý, Hospodine“ pochází již z roku 1696. Musel jej nechat zhotovit jistý pražský Žid, a to za trest, že se kříži posmíval.

Na konec jsem si nechal jednu z nejpopulárnějších soch na Karlově mostě. Ačkoli nepatří do galerie 30, protože stojí na předprsni pilíře na malostranském konci mostu, je socha rytíře Bruncvíka známější než většina ostatních soch Karlova mostu. Rytíř drží v ruce pozlacený vztyčený meč, to na výstrahu všem, kteří chtěli projít přes Karlův most bez mýta, a u nohou mu leží lev, znak českého království, s nímž podle pověsti prožil Bruncvík nesčetná dobrodružství. Socha zde stojí od roku 1884. Původní soše byla Švédy roku 1648 ustřelena hlava.

 

Historický význam mostu

Přes Karlův most se valily i dějiny. Jak by ne, když se ihned po svém zprovoznění 1381 stal jedním z center pražského života. Zde se konaly trhy i slavnosti, zde se konala utkání rytířů i veřejné trestání nepoctivců. Známé je spouštění podvodného pekaře do Vltavy v proutěném koši za jeho nepoctivé pečivo. A jeden čas se na mostě i popravovalo…

Ještě nedostavěný se stal most svědkem pohřebního průvodu Karla IV. do kostela sv. Jakuba a zpět. Také husité táhli přes Karlův most, když vyháněli královskou vojenskou posádku z Malé Strany. Přes most vedla spolu s Královskou cestou také trasa Korunovačních klenot českých. Až do 16. století se zde konaly oslavy na počest Jana Husa. Tudy utíkal po bitvě na Bílé hoře zimní král Friedrich Falcký. O rok později pak byly vystaveny hlavy popravených 12 pánů na staroměstské věži, kde poskytovaly úděsný pohled všem Pražanům celých 10 let.

V roce 1648 byl most svědkem bitvy mezi Čechy a Švédy, kteří obsadili Malou stranu a Hradčany. Tehdy, při bitvě mezi cizinci a statečnými českými studenty bránícími vstup do města, bylo zničeno mnoho památek, např. západní průčelí Staroměstské mostecké věže. Také veškerá původní sochařská výzdoba vzala za své. Kulky zde látaly také v revolučním roce 1848. Tehdy pod klenbou Staroměstské věže vyrostla barikáda, která, stejně jako pozdější barikáda z roku 1945, bránila vstup do Starého města.

Rekonstrukce Karlova mostu

První výrazné ochrany se tato Národní kulturní památka dočkala v druhé polovině 20. století, kdy byla tramvajová a poté i automobilová doprava odkloněna a Karlův most byl vyhrazen jako pěší zóna pro turisty, kteří tak mohou nerušeně vychutnávat panoráma Prahy, které se odtud zdá krásnější než z kteréhokoliv jiného místa v Praze.

Po statických průzkumech bylo v průběhu sedmdesátých let 20. století přikročeno ke kompletní opravě celého tělesa. Provedena byla fixace jednotlivých pilířů, při níž byly jednotlivé části dočasně nahrazovány trubkovými konstrukcemi pro pěší. Rekonstruktéři také vybrali hliněné základy pilířů a pomocí mikropilotů zpevnili zdivo a základy stavby. Mnoho kvádrů, které byly zubem času odroleny, bylo nahrazeno novými pískovcovými hranoly, přičemž byl vybrán materiál kompatibilní s původně použitým. Podobně byly nahrazeny některé součásti pilířů a kleneb.

Hlavní inženýr Památkového ústavu Hlavního města Prahy Leonid Arnautov také navrhl jednolitou dlažbu namísto původních okrajových chodníků a vozovky. Tím byla  zdůrazněna turistická a promenádní funkce Karlova mostu, jedné z největších pozoruhodností Královské cesty.

Souběžně s rekonstrukcí Karlova mostu probíhala také rekonstrukce Staroměstské mostecké věže. Stejně jako sochy z Karlova mostu, také sochy na této věži byly nahrazeny věrnými kopiemi a originály uloženy v lapidáriu Národního muzea v Praze. Naposledy byly vyměněny sochy Filipa Benecia (třetí nalevo ve směru od Malostranské věže), sv. Anny (4. napravo od Staroměstské věže) a socha sv. Ludmily (8. nalevo od Staroměstské věže), které nyní září novotou, neboť jejich světle písečná barva kontrastuje s již ztmavlým pískovcem soch ostatních. Další oprava se týkala ledolamů, které dotvářejí obraz Karlova mostu do té podoby, kterou známe my.

 

Závěr

Karlův most je bezpochyby nejen nejstarším, ale též nejkrásnějším pražským mostem. Denně láká tisíce turistů z celého světa, a spolu se siluetou Hradčan tvoří nejčastější motiv fotografií Prahy. Díky důkladné péči restaurátorů, které se mu dostává, zůstal tento div gotické architektury zachován pro budoucí generace obdivovatelů jeho mohutnosti, krásy a dokonalosti.

 

Použitá literatura:

 

  1. PRAHA – průvodce, informace, fakta       (Ctibor Rybár – 1978)
  2. Pražská architektura                                 (J. Staňková, J. Štrusa, S. Voděra – 1990)
  3. Moje město Otázka                                   (Ilona Borská – 1996)
  4. Praha legend a skutečností                       (Karel Krejčí – 1981)
  5. 444 pražských nej, unikátů a kuriozit        (Ladislav Kochánek – 1993)
  6. Encyklopedie DIDEROT                          (kolektiv autorů – 2000)
  7. Procházka Prahou                                       (Jana Štefánková – 1987)