Pavel Kasík

Leonardo da Vinci – portrét geniálního umělce a vědce

 

Úvod

Snad žádný člověk v dlouhé historii lidstva nebyl tak všestranný, jako tento génius. Leonardo se během svého života kromě umění věnoval desítkám dalších vědních i jiných disciplín, a ve všech dosahoval vynikajících výsledků. Dokonale naplnil renesanční představu o „homo universale“ – člověku všestranném.

Renesanční století (15.-16.) jsou nazývána stoletími estetickými. Svět se otevíral novým možnostem: 1445 vynalezl J. Gutenberg technologii knihtisku, 1492 objevil Kolumbus Ameriku, astronomie měnila svůj pohled na svět a ten se začínal probouzet k nové touze po vědění.

Leonardo došel ke své moudrosti svou vlastní cestou. Nedal se cestou scholastiků, kteří se před světe uzavírali do pouček a pojmů. Nebyl ani jeden z humanistů, kteří žili ve světě nenaplněných ideálů o kráse lidskosti. Leonardo žil ve skutečném světě a tento svět poznával takový, jaký je. Svůj celý život zasvětil tomu, aby tento svět poznal. Zasvěťme tedy nějaký čas tomu, abychom poznali jeho…

 

Životopis

Dětství

Roku 1452 se v malém toskánském městečku Vici (nedaleko Pistoje) narodil člověk, který je považován za nejuniverzálnějšího genia všech dob. První syn notáře Piera, Leonardo, vyrůstal až do svých čtyřiadvaceti let jako jedináček. Jeho otec jej pečlivě vychovával a od otce se mu dostalo i základního vzdělání. Malý Leonardo vyrůstal v domě s ovocnou zahradou, s výhledem na vzdálené italské Alpy, obklopen prostými venkovany, jejichž historky a pověrčivá vyprávění po večerech poslouchal.

 

Mládí

Když bylo Leonardovi asi sedmnáct, přestěhovala se jeho rodina do Florencie, v té době velmi významného města, kde se to hemžilo umělci, filosofy a šlechtici. Leonardův otec zde brzy zbohatnul(stal e mj. i notářským zástupcem rodiny Medici) a Leonardo mohl začít studovat matematiku a literaturu na zdejší proslulé škole Scuola d‘ Abbaco. Již nyní se však projevil Leonardův přelétavý duch a chuť, se kterou se do studia matematiky a literatury pustil, časem opadla. Už teď se věnoval všemu jen povrchně, mnoho věcí začínal a málo dokončil (což je, jak později uvidíme, hlavní důvod, proč po sobě zanechal tolik nedokončených obrazů).

Malířské začátky

Po ukončení vzdělání se nějakou dobu věnoval hudbě, především skládání písní a hře na loutnu. Začínal také kreslit, a už na těchto prvních pokusech byla patrná úžasná realističnost a hluboká pravdivost jeho kreseb. Otec proto vzal několik Leonardových výtvorů k tehdy možná nejvýznamnějšímu florentskému malíři: Andreovi del Verocchiovi. Ten byl Leonardovými malbami nadšen a Leonardo se stal jeho žákem v ve Verocchiových dílnách. Ve dvaceti letech se Leonardo stal členem bratrstva sv. Lukáše,  které sdružovalo malíře.

 

Leonardo (malíř)

Umělecké vidění a chápání světa se v Leonardově životě úzce prolínalo s jeho vědeckou a badatelskou činností. O těchto zdánlivě nesourodých oblastech géniovy činnosti proto budu psát ve zvláštních kapitolách. V této kapitole naleznete kromě popisu Leonardova uměleckého života také věcný popis jeho života jako takového.

Florencie

V dílnách Verocchiových

Florentské malířství bylo velmi vysoce postavené i ceněné. Snad nikde nebylo v umění vidět takovou soutěživost mezi umělci, a mezi malířskými dílnami to platilo obzvláště. Leonardo se uchytil v dílnách Verocchiových, kde se stal žákem tohoto významného florentského (dříve toskánského) malíře a sochaře.

Dlouho však žákem nezůstal. Leonardo se od počátku jevil velmi nadaným žákem s citem pro jemnou, citlivou a realistickou malbu. Na společných obrazech Leonarda a Verocchia můžeme vidět tyto protiklady v pojetí malířství i ve schopnostech obou umělců. Typickým příkladem je obraz  Kristův křest. Leonardem namalovaný anděl je na tomto obraze propracovanější a jeho rysy jsou jemnější než postavy malované Andreyem.

Zdálo by se, že geniální Leonardo by mohl svůj čas strávený v dílnách považovat za ztracený. Leonardo se zde však naučil mnoha teoretickým i praktickým znalostem. Do umění se ponořil a podle toho to také dopadlo, stal se vynikajícím malířem, jeho dřívější veselost mizela, Leonardo více naslouchal. Nejen malířům (seznámil se např. s Boticellim nebo s Peruginem), ale i matematikům, astronomům a dalším učencům.

 

Leonardovo chápání malířství

Podle Leonarda má umělec nahlížet na svět jako na celek a jako takový jej také studovat. Malíř má být dokonalý, nezabývat se pouze jedním oborem, nespecializovat se.Leonardo s sebou neustále nosil sešit a kreslil si do něj náčrtky lidí krásných i ohyzdných, architektonických staveb, rostlin, stromů, mraků, měst, krajin, oděvů, ornamentů… Ke svým jednoduchým, a přesto věrným a realistickým, náčrtkům Leonardo připojoval mnoho poznámek, psaných svým typickým zrcadlovým písmem (byl levák).

Úkolem malířství je zpodobňovat přírodu a nabídnout skutečný pohled na svět, jehož jsme součástí. Malíř, který si nevezme za vzor přírodu, nemá podle Leonarda šanci vytvořit velkolepé umělecké dílo.

Na vzestupu

Po sedmi letech ve Verochiových dílnách odchází Leonardo založit dílny vlastní. Rozloučil se se slovy: „Špatný je učeň, který nepřekoná svého mistra!“ To se mu povedlo, Verocchio se prý poté, co byl konfrontován s Leonardovým talentem, věnoval takřka výhradně sochařství.

Pro Lorenza Mediceho namaloval Leonardo na objednávku náčrt obrazu Marie se svatými. Originál později vyhotovil Filipino Lippi. Prvním potvrzeným obrazem Leonardovým je však Klanění tří králů. Leonardo na něm pracoval v letech 1481 – 1482, obraz je však (jako ostatně mnoho z jeho obrazů) nedokončený. Obraz bývá považován za mezník mezi rannou a vrcholnou renesancí, někdy dokonce jako milník v dějinách malířství (počátek moderního malířství) vůbec. Pro tento obraz je typická kompozice trojúhelníku, který tvoří postavy králů a Panny Marie. Obraz je neobyčejně důležitý pro studium malířovy techniky. Znamenal zásadní změnu v pojetí tohoto tradičního námětu, neboť „pomíjí veškerý naivní exotismus, spojený se zobrazováním tří králů z východu, a mění scénu v cosi, co bylo nazváno epifanií celého lidstva. Z tradičního námětu evangelií se stává vážná, tajuplná událost, uvádějící v úžas shromážděné postavy.“[1] Jako v každém jeho díle, i zde můžeme sledovat kus Leonardovy osobnosti.

V Miláně

Zatímco Florencie byla plná humanistických umělců, jejichž myšlení bylo ovlivněno mysticismem, platonismem a pythagorismem (ještě z počátku quattrocenta), Miláno přálo více technickému pokroku, vědě a technice. Leonardo sem přišel na dvůr vévody Lodovica z ne zcela známých důvodů. Prý se jednalo o pověst konstruktéra, která Leonarda předurčila k tomu, aby pomohl opevnit město.

Ať už je to, jak chce, Leonardo se v Miláně nevěnoval celých 17 let jenom konstrukcím, ale i malování a modelování. Přesto zmíním (já vím, že jsem slíbil zabývat se vědeckou činností až v další kapitole, ale těžko se tomu vyhnu), že právě zde položil základy empirické metody výzkumu a dávno před Kopernikem upřel slunci pohyb.

Namaloval zde obraz pro františkánský kostel – Madona ve skalách. Ten se vlastně zakládá na zjednodušené kompozici jeho obrazu klanění tří králů. Jako vždy zde nalezneme Leonardovu typickou krajinu – podivně zvláštní, dramatická. Zřetelně zde vidíme kromě jeho matematické perspektivy také perspektivu vzdušnou, čím dále jsou předměty od diváka, tím jsou bledší a matnější, vzduch tlumí i barvy.

V letech 1495 – 1497 vymaloval další ze svých známých obrazů – Večeři Páně (v refektáři milánského kláštera S. Maria delle Grazie). Zde malíř dokonale uplatnil své studium lidské svaloviny a tváře, prokazuje zde totiž úžasnou a realistickou znalost obličejové mimiky. Poslední večeře zachycuje okamžik, kdy Ježíš říká apoštolům, že jeden z nich je zradí. Při troše snahy můžeme najít Jidáše, přestože je v jedné ze „skupinek“ apoštolů, je jakoby osamocen. To proto, že obraz je hlubokým a celistvým duševním portrétem každé ze třinácti namalovaných postav.

Kromě toho zde Leonardo pracoval na Sforzově jezdeckém pomníku. Ten však nebyl dokončen. Měla to být impozantní bronzová socha jezdce na vzpínajícím se koni. Odlit byl však pouze model, a ten byl rozstřílen francouzskými lučištníky.

Zpátky ve Florencii

Textové pole: Večeře Páně  (výřez) – apoštol FilipRoku 1500 se Leonardo vrátil přes Mantovu (zde nakreslil kresbu k portrétu Isabelly d’Este) a Benátky zpátky do Florencie. Pokračoval v matematických výzkumech (bydlel zde u matematika Paccoliho), v nemocnici Panny Marie konal své ékařské pokusy a zabýval se také např. vysoušením močálů (velmi úspěšně, byl městem odměněn několika pozemky).

Městská rada mu zadala zakázku: vymalovat v novém sále vládní budovy velkolepý obraz Bitvy u Anghiari. Malba se nedochovala, zřejmě nebyla vůbec dokončena, podle Rubensovy kopie však víme, že se pravděpodobně mělo jednat o dramatickou změť vojáků a koní (zde si Leonardo zavzpomínal na tvorbu jezdeckého pomníku a studie koní, které pro tu příležitost vytvořil) při bitvě o prapor.

Namaloval zde obraz Svaté Anny samotřetí. Karton nebyl zřejmě nikdy realizován na plátně, protože se o něm nezmiňuje žádný doklad. Typickým rysem je kompozice pyramidy, propracované draperie a symbolika (beránek Jan Křtitel). Pozoruhodná je přirozenost všech čtyř postav, které jakoby uhýbaly očima, což jim ale ani v nejmenším neubírá na monumentalitě. Obraz velmi ovlivnil např. Michelangela, Raffaela a další vrcholně renesanční umělce (Leonardo je zařazován střídavě do ranné i vrcholné renesance).

Zde ve Florencii namaloval též svůj nejznámější portrét:


Gioconda

Leonardův nejznámější obraz, známý též pod názvem Mona Lisa, je často považován

Textové pole: Gioconda – Mona Lisaza nejkrásnější obraz v dějinách malířství vůbec. Do pařížského Louvru jej chodí obdivovat návštěvníci z celého světa.

Modelem k tzv. Gioccondě byla florenťanka Mona Lisa, žena Francesca Bartolomea del Gioccondo. Nad tímto obrazem strávil Leonardo skoro čtyři roky. Podle Vasariho se snažil stále zpestřovat atmosvéru v místnosti hudbou, zpěvem nebo žertem, aby Monu Lisu rozptýlil a zahnal tak na její tváři strnulý úsměv, který často vidíme na ostatních (i Leonardových) portrétech z té doby.Je to společně s profilem Isabelly d´Este a rudkovým autoportrétem z Turína jediný Leonardův portrét, o jehož autorství nebyly nikdy pochybnosti. Tento vrchol portrétního umění všech dob pochází z roku 1503. Leonardovo sfumato a chvějivá světla, stejně tak jako atmosféra, jež vyvolává iluzi vzdálenosti mezi dílem a divákem, dosahují zde jedinečné dokonalosti. Mona Lisa byla nesčetněkrát kopírována. Spíš než portrét se v tomto obraze viděla Leonardova malířská autobiografie.

O „záhadném úsměvu Mona Lisy“ se napsalo již mnoho úvah, Vasari však zdůrazňuje, že se jednalo o věrné zachycení skutečnosti, tak věrné, až je záhadné. Vasari také upozorňuje na jemné detaily této malby, které jí dodávají na realističnosti.: „Kdo by chtěl vidět, k jakému stupni může dospět umění v napodobení přírody, mohl to zřetelně vidět v této podobizně; všecky podrobnosti byly tu podány s největší jemností, oči měly lesk a vlhkost, jaké vidíme ve skutečnosti; kolem očí byly modravé lesky a brvy byly namalovány s největší přesností. Ústa, v červeni rtů a koutků, a inkarnát tváře byly více než malbou, byly skutečným masem.“ Údajně je dokonce možno spatřit tep v krčním důlku.

Mona Lisa je hlubokou procházkou do autorovy duše. Zobrazil zde tolik klidu, dobroty a vroucnosti, že nade vší pochybnost prokázal, že nevynikal pouze intelektem, ale že hluboce citově prožíval každou oblast své mnohostranné činnosti.

 

Miláno podruhé

Když se roku 1506 Leonardo vrátil do Milána, dostalo se mu laskavého přivítání francouzského místodržitele, který jej zde pověřil nejrůznějšími inženýrskými pracemi.

Obrazy zde vznikly pouze tři, dvě Madony na objednávku francouzského krále Ludvíka XII. a obraz Baccha.

Řím

Roku 1513 přišel Leonardo i do Říma. Zde žil v paláci Guiliana de’Medici (mladšího bratra tehdejšího papeže Lva X.) a jako jeho chráněnec dostával pravidelný plat, což byla pro Leonarda, který, ačkoli byl velmi vážený a uznávaný, se často potýkal s bídou, jistě velmi vítaná změna.

Řím byl tehdy jednou velkou dílnou umělců a konkurence byla veliká. Před příchodem Leonarda dokončil např. Michelangelo kapli Sixtinskou. Leonardo se zde zřejmě příliš neprosadil, provázely jej problémy s papežem, který jej neuznával, protože prý „myslí na konec dříve, než vůbec začal“ a dokonce mu zakázal provádět pitvy. Leonardo odchází z Říma neuznán. Jeho útočištěm se stává Francie, kde se mu něco takového stát nemůže.

Francie a Leonardova poslední léta

Poté, co Leonardo opustil Řím a naposledy se vydal do Milána (spolu s Františkem I.), odchází nadobro z Itálie. Zde mu král „věnoval“ zámek Cloux u Amboise a velmi vysoký „důchod“. Král jej zde často navštěvoval a diskutoval s Leonardem o všem možném. Prohlásil o něm, že „na světě nežil člověk, který by byl tolik vzdělán ve všech oborech umění a filosofie jako Leonardo.“[2]

Leonardův zřejmě jediný obraz namalovaný ve Francii je obraz Jana Křtitele. Obraz, kde světec působí poněkud zženštile, je také jediným obrazem, na kterém byl pomocí rentgenového snímku nalezen Leonardův vlastnoruční podpis. Obraz má některé barokní rysy, např. silný šerosvit (sfumato).

Leonardo umírá 2.5. 1519 po sedmi měsících nemoci, které musel strávit na lůžku. Na své přání byl pochován v chrámu sv. Florentina v Amboise.Bylo mu 67 let, ale za tuto dobu stihl udělat i poznat tolik, na co by jiným nestačila desítka životů.


Leonardo (vědec)

Leonardův geniální duch se nezabýval jen uměním. Leonardo prohlašoval, že umělec musí „znát matematiku, která je hlavním činitelem v malířství, dále perspektivu, která předvádí předměty jako v zrcadle a určuje jejich zvětšení a zmenšení podle vzdálenosti. Malíř má znáti proporce lidského těla a jeho vnitřní stavbu alespoň potud, pokud se jeví na zevnějšku, rovněž stavbu zvířecího těla, která je s lidským v mnohém podobná. Malíř má mít jasnou představu o všech rostlinách od nejmenších trav po stromy (…) Od lidí, zvířat a rostlin má malíř přejít ke studiu hor a údolí, pobřeží mořského a dravých proudů říčních…“[3]

Umění i věda pro Leonarda tvořily jedno. Chtěl poznat svět kolem sebe a chtěl sloužit lidem.

Matematika

Všechny tyto aktivity a vědní disciplíny Leonardo skutečně provozoval a dosáhl v nich značného mistrovství. Ve spolupráci se slavným italským matematikem Paciolim vydal knihu De divina proportione, v němž sám kompletně popisuje perspektivu. Ve svém vlastním díle Mechanika tvrdí, že všechen život záleží na pohybu a každý čin je pohybem. Jako vůbec první zavádí pojem dynamické energie, stanovil zde také základ setrvačnosti (předběhl Newtona o téměř 300 let) a najdeme zde také mistrný výklad pouček o nakloněné rovině.

Výzkum

Věda má podle Leonarda stát ne na půdě hypotéz, ale na pevném základě zkušeností. Ty získáme jedině pečlivým bádáním a výzkumy. Bojoval proti scholastickému autoritářství a prosazoval experimentální ověřování teorií. Na tomto základě dnes stojí moderní věda, jejíž základy takto Leonardo svým empirickým výzkumem položil.

Konstruktér

Leonardo dosáhl velkého věhlasu také jako stavitel a válečník. Roku 1480 se pohroužil naplno do studia válečnictví a o dva roky později již vévodovi Sforzovi nabízel mnoho důmylsných vylepšení stávajících válečných technik i techniky a zaízení zcela nové. Zdokonalil stavbu lehkých, pevných a přenosných mostů, techniku dobývání hradů, kopání chodeb a valů a mnoho dalších. Se svými vynálezy se chtěl pustit i namoře, tvrdil, že vyrobí zcela nová děla a hmoždíře. Pro pozemní boj pak navrhoval šířit mezi nepřáteli zmatek velkými katapulty a praky, které by vrhali např. kamení. Známá je také jeho studie nedobytného válečného vozidla s otočnou věží – primitivního, leč revolučního předchůdce moderního tanku, který byl sestrojen až o 430 let později. Zdaleka ne všechny tyto studie a návrhy byly uskutečněny ještě za Leonardova života.

Za války s Francií jej Lodovic jmenoval svým komorním inženýrem. Leonardo tak vedl veškeré práce na opevněních, kanálech, lodích a vodních příkopech. Roku 1502 vedl opravy italského přístavu Cesena (včetně příslušejícího vodního kanálu), který se pak na dlouhou dobu stal jedním z nejmodernějších přístavů Adriatického moře.

Biolog

Poprvé v Miláně se začal zabývat také srovnávací anatomií. Během svého života provedl asi tři desítky pitev. Nutno podotknout, že v té době bylo pitvání lidských těl zcela proti církevním zásadám a Leonardo měl kvůli této výzkumné činnosti kromě „oficiálních“ problémů také problémy s „veřejným míněním“. Nicméně Leonardovy průkopnické poznatky v tomto oboru mu kromě poznání stavby lidského těla (které porovnával např. s koňským) přinesly také mnoho vědomostí, které využil při své realistické malbě, jak je vidět na jeho četných detailních studiích.

Spisovatel

Leonardo napsal něco kolem 120 poznámkových knih. 7000 stránek plných jeho zrcadlového písma a náčrtů nám poskytuje jedinečnou možnost poznat jeho metody práce i jeho geniální mysl. Leonardo nepsal latinsky a vzpíral se tak tehdejším konvencím, psal vlašsky (florentským nářečím). Veškeré texty byly doplněny kresbami a náčrty. Kromě jiného napsal spisy Mechanika, Anatomie, Traktát o umění. Mnoho jeho spisů inspirovalo vynálezce k novým objevům, malíři dodnes studují jeho spisy o malířství jako to nejlepší, co bylo o malířském umění kdy malířem napsáno. Ve svých spisech se Leonardo zabývá významem umění jako takového a nelze mu upřít filosofický i spisovatelský talent.

Sen o létání

Možná největší Leonardovou vášní jeho posledních let bylo studium aerodynamiky a letectví. Byl zřejmě zcela prvním člověkem, který se vážně a na vědecké úrovni zabýval možností letu člověka. Jeho prvotní myšlenkou bylo připevnit na lidské tělo speciální křídla s otvory, které by se uzavřely při máchnutí směrem dolů. Toto zařízení sám ozkoušel (nad vodou, opatřen ochranným pásem – možná též jeho vynález), avšak neúspěšně To však Leonarda nikterak neodradilo od dalších pokusů. Jak se vyrovnat ptákům. Ty také pozorně sledoval a na základě svých empirických poznatků sestrojil letadlo podobné našemu rogalu (zřejmě podobné tomu, které zkonstruoval německý letec-průkopník Lilienthal). Leonardo o svém pokuse napsal: „Z tohoto vrchu vzlétl ohromný pták, naplnil celý svět podivem a hnízdu, v němž přišel na svět, přinesl ohromnou slávu“ (zdá se, že skromnost nebyla Leonardovou silnou stránkou, nicméně tento popis by mohl sloužit i jako přirovnání pro popis významu samotného Leonarda, který přinesl městečku Vinci svým jménem nepochybně mnoho slávy).


Závěr

Leonardo je zcela výjimečnou postavou v dějinách lidstva. Přestože je znám zejména jako malíř, věnoval se naplno takřka všem oborům, které v té době existovaly (snad s výjimkou teologie) a mnoho nových oborů založil. Jeho přínos vědě i kultuře je impozantní.

Přínos Leonardova malířského díla pociťujeme dodnes, když s úžasem hledíme, kolik života do svých obrazů vložil. Leonardo se skutečně vkládal do všeho, co dělal. Věděl, že není dokonalý, ale vše, co dělal, hluboce prožíval, a jeho vnitřní zaujetí k nám promlouvá z jeho obrazů i náčrtů, poznámek, knih i citátů a aforismů.

V Leonardově životě cítíme vyrovnanost smyslů, citů i rozumu, a přece to byl člověk nadšený a zaujatý. Svým úsilím o dokonalost a pravdivého poznání okolního světa je to zcela jistě nejlepší zosobnění renesančního člověka. Neboť Leonardo byl především člověk, člověk, který poznával a miloval svět.
Prameny:

  1. Jaromír Pečírka, Leonardo da Vinci, Odeon, Praha 1975
  2. Josef Jar. Filipi, Geniální všeuměl (Leonardo da Vinci), Nakladatel Trohoř Frant, Dvůr Králové n.L. 1921
  3. Edward McCurdy, The mind of Leonardo da Vinci, Johnatan Cape, Londýn 1932
  4. kolektiv autorů, CD-Student, Seminarky.cz 2001
  5. Encyklopedie Diderot, Diderot, Praha 2002
  6. Marie Černá, Dějiny výtvarného umění, IDEA servis, Praha 1999
  7. Ottův slovník naučný, Diderot, Praha 2002

Výňatky z Leonardových záznamů:

Věda, příroda, vynálezy…

Věda je dcerkou zkušenosti.

Ti, kdo se zamilují do praxe bez vědy, jsou jako lodivod, který vstupuje na loď bez kormidla a kom­
pasu : a nemá pak nikdy jistotu, kam se pluje.                                                                                         ,

Nežli učiníš z [tohoto] případu obecné pravidlo, vyzkoušej jej dvakrát či třikrát a dávej pozor, zda pokusy dávají tytéž výsledky.

Zkušenost se nemýlí, avšak mýlí se pouze naše úsudky, které si od ní slibují to, co není v její moci. Lidé si neprávem stěžují na zkušenost, již obviňují nejvyššími výtkami, že je šalebná. Nedbejte však na zkušenost a obraťte takové naříkání proti své nevědomosti, jež vás s vašimi lehkomyslnými a pošetilými přáními strhává k tomu, že si od ní slibujete, co není v její moci, a tvrdíte, že je klamná.

Žádný účinek není v přírodě bez příčiny, pochop příčinu a nepotřebuješ pokus.

Získání jakékoli vědomosti je pro rozum vždy užitečné, protože bude moci ze sebe vypudit věci

neužitečné a uchovati ty dobré. Protože žádnou věc nemůžeme milovat ani nenávidět, aniž Jsme

ji napřed poznali.

Příroda svůj zákon neporušuje. •

Pohyb Je příčinou všeho života.

Síla je příčinou pohybu a pohyb Je příčinou síly.

Tvrdím, že síla je duchovní mohutnost, neviditelná moc, která je náhodným vnějším násilím působena pohybem a ukládána a napájena do těles. Jež Jsou tak vytržena ze svého přirozeného stavu klidu; obdaruje je činným životem podivuhodné moci, nutí všechny stvořené věci k změně tvaru a polohy, zběsile spěchá k své vytoužené smrti a mění se podle příčiny. Váhání ji činí velkou a rychlost ji oslabuje. Rodí se z násilí, na svobodu umírá. A čím je větší, tím rychleji se stravuje.

Prudce zahání to, co se vzpírá její záhubě, přeje si přemoci, zabít svůj vlastní základ a svůj protiklad, a vítězíc, zabíjí sebe samu. Sílí tam, kde nachází větší odpor. . . Žádná věc se bez ní nepohybuje. Těleso, v němž se rodí, nevzrůstá ani na váze, ani na tvaru. Žádný pohyb, který [síla] činí, není trvalý. Při námaze vzrůstá a chřadne v klidu. Těleso, do něhož je vnucena, se nachází vně svobody. A často plodí [síla] pohybem sílu novou.

Síla je vyvolána pohybem a spojena s vahou. A právě tak je úder způsoben pohybem a spojen s vahou.

Žádný impuls nemůže ustát okamžitě, stravuje se stupněm pohybu.

Nutnost je učitelkou a strážkyní přírody.

Nutnost je námětem a vynálezkyní přírody, je uzdou a věčným pravidlem.

Pravda byla vždy Jen dcerou času.

Jako kámen hozený do vody činí sebe středem a vyvolává různé kruhy, tak se tón, vytvořený ve vzduchu. Šiří v kruzích; tak se každé těleso, postavené do zářící atmosféry. Šíří v kruzích a plní obklopující části nespočtem svých obrazu a zjevuje se jako celek plně v každé části.

Kde nežije plamen, nežije žádny tvor, který dýchá.

Konec ptačí peruti se chová ve vzduchu jako špička vesla ve vodě nebo jako paže, či lépe ruka

plavce pod vodou.

Vzpomeň si, že Tvůj pták [letoun] nesmí napodobovat nic jiného nežli netopýra, a to proto, žejeho blána vytváří výstroj, či lépe spojení výstroje, totiž hlavní plachtu křídel. A-napodoboval-li jsi perutě opeřených ptáků, ty jsou z mocnějších kostí a silnější nervatury, protože Jsou proděravěny, protože totiž jejich pera jsou nespojena a provívána vzduchem. Avšak netopýrovi pomáhá blána, jež všechno spojuje a není proděravěna.

Řečený pták [letoun] se musí zvednout do velké výše pomocí větru, a to mu budiž jistotou, neboť

i tehdy, kdyby mu do toho přišly všechny zmíněné obraty, má čas se vrátit do polohy rovnovážné,

jsou-li jen jeho údy velmi odolné, aby mohly zběsilosti a násilí odolat zmíněnými obrannými

prostředky, a jejich klouby ze silné vydělané kůže a jejich nervy z nejsilnějších provazů ze surového

hedvábí, a nikdo se nenech pobláznit součástkami ze železa, protože by se ve svých závitech

brzy rozbily nebo opotřebovaly, a proto se jimi nesmíme zabývat.

Má-li člověk nad sebou stanovou střechu z hustého plátna, která má být 12 stop široká a 12 vy-

soká, bude moci bez úhony spadnout z jakékoli výše.

Jak má pomocí malých měchů toto vojsko přeplavat řeku...; jak, a jak nikoli, můžeme zůstat pod vodou, nejsme-li s to zadržet dech; . . . jak a proč nepíši o svém způsobu, jak zůstat pod vodou, pokud mohu zůstat bez jídla; a to nezveřejňuji nebo nevysvětluji kvůli zlé povaze lidí, kteří by tohoto způsobu zneužili k zabíjení na mořském dně tím, že by prolomili dno lodí a ty by potopili i s lidmi, kteří jsou uvnitř, a učím-li jiné způsoby, ty nejsou nebezpečné, protože nad vodou se objeví otvor trubice, jíž, neseni měchy nebo korkem, dýchají.

 

Aforismy:

Dobře využitý život je dlouhý.

Jako dobře strávený den dává radostný spánek, tak dobře využitý život dává radostnou smrt.

Ctižádostivým, kteří se nespokojují s dobrodiním života ani s krásou světa, je uloženo za trest, aby

sami promrhali tento život a aby jim unikla prospěšnost a krása světa.

Nemůžeme mít větší ani menší vládu, nežli tu nad sebou samými.

Myšlenky se upínají k naději.

Tam, kde umírá naděje, vzniká prázdnota.

Kdo netrestá zlo, přikazuje, aby se dálo.

Člověk svobodný poslouchá lépe.

Láska vítězí nade vším.

Mezi pravdou a lží je bezpochyby taková vzdálenost, jako je od světla ke tmě, a pravda je tak znamenitá, že dokonce i když je šířena o prostých a nešlechetných věcech, nesrovnatelně předčí po-

chybnosti a lži vyslovované o předmětech velkolepých a vznešených, neboť . . . pravda je nejvyšší potravou ušlechtilých duchů, nikoli však těkavých povah.

Kdo málo myslí, mnoho chybuje.

Kdo se pře a dovolává autority, užívá nikoli svého ducha, nýbrž spíše své paměti.

Zkušeností je dokázáno, že ten, kdo nikdy nedůvěřuje, bude podveden.

Kdo se ničeho nebojí, je často stižen úhonami, často toho lituje.

Je jedna věc, kterou, čím více ji potřebujeme, tím více odmítáme, a tou je rada, jíž neochotně naslouchají ti, kdo ji nejvíce potřebují, totiž nevzdělanci.

Nechtěj bohatství, jež může být ztraceno. Ctnost je naším pravým statkem a dává svému držiteli

pravou odměnu; nemůže se ztratit; neopouští nás, neopustí-li nás předtím život. Všechen majetek

a vnější blahobyt opatruješ se strachem a ony často zůstavují s opovržením a potupeného svého

majitele, který je ztrácí.

 

O umění:

Malířství znázorňuje smysl díla přírody s větší pravdou a jistotou nežli

slova nebo literatura, avšak písemnictví předvádí s větší pravdivostí slova, což nečiní malířství.

Řekneme však, že podivuhodnější je ona věda, jež znázorňuje díla přírody, nežli ta, která znázorňuje díla strůjce, totiž díla lidská, jimiž jsou slova, jako jsou poezie a podobné [obory], jež procházejí lidským jazykem.

Malířství předčí všechna lidská díla: Oko, zvané okno duše, je hlavní cestou, jíž lidský rozum může bohatěji a velkolepě zkoumat nekonečná díla přírody, a ucho je druhé, a to se zušlechťuje věcmi vyprávěnými, jež oko vidělo. — Kdybyste vy, dějepisci nebo básníci, anebo na druhé straně matematici, nebyli viděli věci okem, špatně byste o nich mohli referovat svými spisy; a Ty, básníku, zobrazíš-li příběh líčením pera, malíř mu štětcem učiní zadost snáze a dosáhne toho, že bude pochopitelný s menší únavou.

 

Nazveš-li malbu němou poezií, bude moci malíř také říci, že poezie je slepým malířstvím. Nuže podívej: která osoba je postiženější, slepá nebo němá ? . . .My můžeme být skrze umění označeni za vnuky boží.

Proč 'není malířství počítáno mezi vědy: Protože spisovatelé nevěděli o nauce malířství, nemohli popsat její stupně a části, a ona sama se při svém cíli neprojevuje slovy, zůstala vinou nevědomosti za zmíněnými vědami, aniž se pro to umenšila její božskost. — A neoslavili ji opravdu nikoli bez důvodu, protože se proslavuje sama sebou, bez pomoci jiné mluvy, ne jinak než znamenitá díla přírody. A jestliže o ní malíři nepsali a neuvedli ji mezi vědy, není to vina malířství a ono není proto méně ušlechtilé, ježto jen nemnozí malíři se věnují literatuře, protože jejich život nestačí na to, aby se o ni pokusili. — Měli bychom říci, že v bylinách, kamenech a stromech nejsou ušlechtilé vlastnosti jen proto, že je lidé neznali? Zajisté nikoli, řekneme však, že byliny jsou ušlechtilé samy o sobě, bez pomoci lidské mluvy nebo literatury.

Kdo pohrdá malířstvím, nemiluje filosofii ani přírodu: Kdybys pohrdal malířstvím, které je jedinou napodobovatelkou všech děl, jež lze vidět v přírodě, určitě bys pohrdal bystrou invencí, jež s filosofickou a důvtipnou úvahou pozorně zkoumá všechny vlastnosti forem: moře, krajiny, stromy, živočichy, byliny, květiny, které jsou obklopeny stínem a světlem; a skutečně, toto je věda a legitimní dcera přírody, protože malířství zrodila příroda; kvůli přesnosti však řekneme vnučka přírody, protože příroda zrodila všechny viditelné věci a z těch se zrodilo malířství. Pročež ji nazveme přímou vnučkou přírody a příbuznou Boha.

Božská podstata malířství: Božská podstata, již má malířova věda, způsobuje, že malířův duch se přeměňuje v podobu ducha božského, jelikož se s neomezenou schopností rozlétá k vytváření podstat různých živočichů, rostlin, plodů, zemí, krajin, horských skalních útvarů, přízračných a strašných míst, která vyvolávají v divácích děs, a také sličných, příjemných a půvabných míst, rozkvetlých různobarevných luk, zčeřených mírnými vlnami mírných vanu větrů, sledujících vítr, který od nich prchá; řeky řítící se s prudkostí velkých přívalů z vysokých hor, unášející stromy… Malíř zápasí a soutěží s přírodou.

 



[1] Anonymní práce, CD student 2000

[2] Geniální všeuměl (Leonardo da Vinci),  strana 34

[3] Geniální všeuměl (Leonardo da Vinci),  strana 19